Ze života pisálka

Každý zná pojem sáhnout si na dno... inu já si na to své sáhla minulé jaro. Bylo to období, kdy jsem se rozhodovala, co mám vlastně dělat se svojí existencí. Inu rozuměj, odstěhovali jsme se na ves, všichni přátelé, tak nějak zůstali ve městě a já, manžel a skoro 2leťák, jsme se ocitli na malé vísce v Podšumaví, tak to na mne dolehlo.

Tedy, idylka to z počátku byla, až na tu zimu, která se zdála být všudypřítomná.

Nic poskočíme dál... Jsme tu nyní už hezkých pár let, nějak jsem ty změny přestála, ale to taky znamenalo přehodnotit priority. Nikdy jsem neměla tendence dávat sebe na první místo, a tady to ani nebylo možné. Tak se přehnal jeden rok, další a další, až najednou došly síly úplně na všechno.

Vždy jsem měla jako autoterapii psaní. Vždy, když mi bylo smutno, zavřela jsem se do ,,svého světa". V tom období minulého jara jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem od doby přesunu nenapsala ani čárku, prostě nic. Pamatuju si to, protože mi bylo zle, seděla jsem na zemi v kuchyni a přemýšlela, zda vůbec má smysl tu ještě být. Jela jsem už přes týden na autopilota. Odvézt děti do školy, pustit slepice ven, uvařit, zavřít slepice, zuby děti, uspat.. vzbudit, odvézt, slepice.... Na nic jiného jsem neměla sílu. Manžel poslední 4 roky navíc přes zimu byl doma jen jednou za měsíc o víkendu, auto funkční tak na půl, dřeva málo, "per se s tím jak chceš, jsem moc daleko, abych ti mohl víc pomoct," nebylo zrovna to, co jsem potřebovala slyšet. Pohřbila jsem psa, slepice co napadla kuna. A dál se snažila přežít. Jeden matný záblesk, co si pamatuju, že jsem se přesunula na gauč (pro mě malé vítězství), civěla jsem na telefon, neměla jsem chuť někomu psát, nechtěla jsem nikoho obtěžovat. Tak jsem tiše dál přemýšlela co mám dělat. Pak přišlo léto, trochu jsem se zapojila do ,,normálního" života, pořád mi ale něco moc chybělo… Bliklo na mě upozornění jedné kamarádky, že se chystá do Austrálie. Napsala jsem jí jen cosi jako - jak se máš a nemáš tip na knihu?

Přišel tip, který vše otočil. Přišla Carol. Dočetla jsem poslední stránku, která mě donutila sednout si ke stolu. Nelíbilo se mi, jak končila, přišlo mi to strašně nefér. A tak jsem po 9 letech seděla u stolu v počítači první odstavec a v hlavě zase výčitky: ,,Podívej se okolo sebe ten bordel, to nemáš nic jiného na práci? Týden sedíš v kuchyni na zemi a teď místo toho, abys začala něco dělat si sedneš k počítači? To myslíš vážně?"

Už jsem byla připravená počítač zavřít a začít uklízet, aby doma nebylo zle, až se vrátí manžel. Něco mne, ale opět přinutilo se zadívat na monitor V tom to bliklo … na fb … workshop ,,3 pilíře úspěšného psaní knihy". Náhoda? Na ty opravdu nevěřím. Okamžitě jsem se přihlásila, netušila co mne čeká, jak moc se kolem mne vše začne měnit.

Pondělí 5.9. v 18 hodin - ,,Jaké strachy lidem brání napsat knihu, a jak je překonat." Znáte ten pocit, když dostanete - ať už od někoho nebo od života - pár facek, abyste se probrali?

Tak to byl přesně ten den. Jenže "facka" byla něžná, plná Verčina optimismu, energie, která (kdo zná a ví) je opravdu neuvěřitelná, že vás začne stravovat a vy už se jen usmíváte, protože víte, že jste narazili na maják a ta bouře kolem se vás pomalu přestává týkat. Najednou se objevil pevný bod. Kolem něj úžasná skupina lidí, kteří chtějí úplně stejně jako vy jen psát.

Vždy jsem psala do šuplíku, nikdy jsem neuvažovala nad tím, že bych s tím dělala cokoliv jiného, než to tam zase uložila. Přišla jsem si divná, že píšu.

Najednou jsem si přišla součástí ,,rodiny", to byl krásný pocit někam patřit i se svojí ,,divností".

Workshop bylo také moje první, ne, já bych chtěla tenhle čas věnovat kurzu. Vyvěsila jsem na ledničku program a najednou nikdo nic nenamítal, najednou jsem směla dělat něco jen pro sebe.

Nový pocit, ale krásný.

I když tím manžel nebyl dvakrát nadšený a měl svoje připomínky, nebránil mi. A to bylo první dobré znamení. Pak přišla další osudová.... K90 kurz, který mi dal naději, že knihu můžu napsat, že to není nemožné. Kouzelná slova, nemyslíte? A najednou jsem věděla, že ono nemožné není nic, pokud si to dovolíme. Pokud si dovolíme tomu věřit. Verčina K90 není jen o psaní, stejně tak jako její jakákoliv práce a kurzy. Ona není jen lektorka psaní, já jí beru jako mentora.

Její tým - Maruška Hamáková a Jana Jánská, jsou úžasné a kdykoli připravené pomoci a když si teď uvědomím, že jsem se bála chodit na online písárnu, mám chuť si dát facku sama.

Během K90 se člověk nejen naučí, jak pracovat Verčinou metodou, kterou nás učí, ale také pracovat v týmu, metoda škola hrou, za kterou by se pan Ámos nemusel stydět, prostě funguje, a že Veru ví jak nás povzbudit, napnout naši zvědavost a náležitě odměnit.

Rozhodování o pokračovacím kurzu ,,Vymazlovák" to nebylo rozhodování, to bylo jen čekání na to, až cinknou peníze na účet.

Další úžasná jízda plná podpory a energie všech, která se pojí v jednu neuvěřitelnou, rodinnou atmosféru, která ve vás podporuje to nejlepší a maže všechny pochybnosti, které by mohly přijít. Jedete dál a nechcete, aby to skončilo a přesto víte, že ten konec se blíží a je vám smutno. A přijde úžasná zpráva, že bude ,,Udržovák" a jedeme dál a pořád je to boží. Máte pocit, že jste ve společnosti lidí, kteří vám rozumí a jsou připraveni pomoci - ve dne v noci.

Tvoří se další a další přátelství a máte chuť psát pořád dál, protože víte, že můžete, víte, že možné je vše, v co se rozhodnete věřit.

Veru a její tým dává do všeho srdce a je to znát na každém malém dílku její práce. Je vidět, že to, co dělají, milují a takový přístup prostě jen tak někde nenajdete.

Děkuji, že jsem se mohla stát, takové krásné komunity členem.